Gore

Filmové zhodnocení:

V 46. týdnu jsem viděl 9 filmů, z toho dva indické (první část tollywoodského válečného eposu Baahubali: The Beginning, který mě okouzlil svým fantaskním ztvárněním v první polovině v kontrastu s krvavým vyobrazením bitevních scén ve druhé a bollywoodský Bratr Bajrangi, druhý historicky nejvýdělečnější indický film, který mě emocionálně dostal), dvě akční béčka (No Escape byl velký průser, akční scény i příběh příliš nudili a stále se opakovali dokola, v polovině jsem si říkal, že mi je úplně jedno, jak to celé dopadne, a navíc mě tam prudila americká otravná děcka, o to lépe dopadlo Momentum, kde Olgu Kurylenko honí James Purefoy, a velké překvapení, jak béčko může potěšit svou lehkostí, zábavností a skromností) dva sci-fi thrillery (Hitman: Agent 47, nová verze zfilmované videohry pro mě dopadla lépe než osm let starý bratříček Hitman, ale i tak sklouzává do béčkových vod a lehce nadprůměrný Nesmrtelný s Ryanem Reynoldsem o výměně těl, který neurazil, ale ani nenadchl), jedna komiksovka (kterou je nová verze Fantastické čtyřky, a je to vyloženě průser týdne, zde je špatně snad všechno, jako drama tolik neselhává, ale jako komiksová záležitost už ano, chybí zábavnost i zapamatovatelné akční scény), a dvě namíchané žánrovky (soudní drama mixnutý hororem V moci ďábla, nikdy bych nevěřil, že takový mix bude fungovat, ale to je zásluha zejména režiséra Scotta Derricksona, který pak později dokázal, že talent na hororovou atmosféru má a jedna špionážní retro komedie Krycí jméno U.N.C.L.E., které mělo výtečné herecké obsazení, příjemnou retro atmosféru, ale celkově tomu chybělo něco, co by ho ozvláštnilo a posunulo víc, než jen jako jednohubku).

 

Nejlepší film týdne:
Bratr Bajrangi – tento týden byl na filmy poměrně silný, nakonec to vyhrálo toto indické komediální drama a těsné porazilo hororové soudní drama V moci ďábla nebo lahůdkové akční béčko Momentum. Indové to vždycky s emocemi uměli, a nikdy bych nevěřil, že mě tolik dojme příběh bráhmána, který riskuje svůj život, aby dostal zpět domů do své země šestiletou němou pákistánskou muslimku, i když mezi oběma státy panuje obrovská nevraživost.

Nejhorší film týdne:
Fantastická čtyřka – tento týden jsem neviděl žádný film, který by mě vyložené zdecimoval, proto se nejslabším filmem týdne stal tento podprůměrný komiks, ale hned v závěsu za ním se drží akční béčko No Escape, ale to jen díky tomu, že u Fantastické čtyřky jsem měl větší očekávání, a o to jsem byl více zklamaný. Dlouhý rozjezd, kde se zdlouhavě a nudně seznamujeme s hrdiny, kteří ještě nemají své schopnosti, a po jejich získání se dočkáme jen pár akčních scén a je hned konec. Herecké obsazení taky nenadchne, což např. u Kate Mary nebo Jamie Bella zamrzí, ale to je spíš tím, že nemají co hrát.

Nejlepší herecký výkon týdne:
Armie Hammer (Krycí jméno U.N.C.L.E.) – tento týden byl o něco plodnější na herecké výkony, než minulý, a dlouho jsem se rozhodoval, jestli se mi líbil více herecký výkon Hammera nebo jeho hereckého partnera Henry Cavilla. Oba byli herecky poměrně vyrovnaní, ale ke konci filmu si mé sympatie získal více Hammer, jehož ruský agent Kuryakin projde větší proměnou a je i zábavnější, proto i více herecky nabídne. V jejich stínu pak stojí Salman Khan z filmu Bratr Bajrangi, kterému role dobrosrdečného Inda seděla, oproti např. akčnímu Kick, ale na pány agenty nemá.

Alicia Vikander (Krycí jméno U.N.C.L.E.) – na tenhle post se nedostala jen proto, že začínám mít na tuhle mladou Švédku slabost, a film od filmu se mi líbí víc a víc, ale hlavně proto, že svou roli dcery východoněmeckého vědce, zvládla skvěle, a díky ní, není její role jen ozdoba mužských hrdinů, ale jejich rovnocenný partner. A jak u herců, tak i zde byla velká konkurence dobrých hereček, kterou porazila. Těsně za ní se umístila teprve šestiletá Indka Harshaali Malhotra, která bravurně zvládla roli němé pákistánské holčičky ve filmu Bratr Bajrangi a Laura Linney, právnička z filmu V moci ďábla, kdy tato výtečná herečka je mnohdy nedoceněná, a nejednou dokázala svůj herecký um.

Nejhorší herecký výkon týdne
Miles Teller (Fantastická čtyřka) – v poslední době hojně obsazovaný herec, který se ve všech filmech tváří stejně nudně, a pouze dokázal výjimku u filmu Whiplash a u Fantastické čtyřky dokázal, že jeho obsazení bylo jedním z obrovských omylů.

Elizabeth Debicki (Krycí jméno U.N.C.L.E.) – tento týden nebyl u žen vyloženě špatný výkon, jen u téhle Francouzky mi ta role prostě nesedla a nechávala mě totálně chladného.

 

Hudební zhodnocení:
46. týden byl hudebně poměrně rozmanitý. Poslechl jsem si neuvěřitelných 21 nových hudebních alb, což bylo hlavně proto, že jsem trávil celý týden doma na antibiotikách. Poslechl jsem si dvě téměř kompletní diskografie, jednak švédských death metalistů Arch Enemy (alba Black Earth; Stigmata, Burning Bridges; Wages of Sin; Anthems of Rebellion; Doomsday Machine; Rise of the Tyrant; The Root of All Evil; Khaos Legions) a při příležitosti poslechu nové desky Uglier Than the Used Ta Be od amerických rockerů Ugly Kid Joe, jsem si připomněl i jejich starší, a musím říct, že mnohem lepší alba (As Ugly As They Wanna Be; America's Least Wanted; Menace to Sobriety; Motel California). Dost jsem se těšil na čtveřici nezávislé nekomerční tvorby, a to zejména na synth-popoví Beborn Beton a jejich nové album A Worthy Compensation, kterým jsem začal týden, ale znělo mi jako horší kopie němců De/Vision, nebylo vyložené špatné, ale ani žádná bomba, vyzdvihl bych hlavně song Last Day on Earth. Dále spolupráci Soulsavers s Dave Gahanem, kteří mě mile překvapili v roce 2012 deskou The Light the Dead See, a letos jsem doufal, že navážou na tuhle tři roky starou desku, ale jejich aktuální Angels & Ghosts mnou prošumělo bez výraznějších vzruchů. Určité očekávání ve mně vzbuzovalo album Pylon, v pořadí již patnáctá studiovka industriálních metalistů Killing Joke, jejichž frontmana Jaz Colemana si můžete pamatovat z českého filmu Rok ďábla, a album se nijak se neliší od jejich předešlé tvorby, stále jedou ve svých vyšlapaných kolejích už od konce 70. let, což je na jednu stranu dobře. Nejzajímavější z téhle čtveřice pak vychází norská kapela Shining, která kombinuje metal a jazz, a jejich novinka International Black Jazz Society, je jejich už sedmé album, a směle se vyrovná jejich nejslavnější Blackjazz z roku 2010. Poslechl jsem si i dvě novinky ze žánru symphonic metal, a to album Innuendo finských Amberian Dawn, jejichž novinka patří k tomu slabšímu, co vydali. O něco více mě potěšilo album Space 1992: Rise of the Chaos Wizards od méně známých skotsko-švýcarských Gloryhammer. Neuniklo mi pozornosti ani novinková deska Honeymoon, popové modelky Lany Del Rey, které na poslech neurazí, ale už také měla lepší období. Naposled jsem si nechal album týdne, kterým jsou tuzemští Cocotte Minute, jejichž novinka Rituál, kmen a srdce a kmen, se téměř vyrovná jejich nejlepší desce Proti sobě. Možná by ji i překonala, kdyby nebyla nahrána syrovým způsobem, evokující živák. Takhle v některých pasážích není rozumět textu a kazí to potlesk na konci každé skladby, studiovka by na poslech zněla určitě lépe.

 

Nejlepší hudební album týdne:
Cocotte Minute – Ritual, kmen a srdce a kmen - od prvního metalového nářezu Bordel až po punkovější Punk off kha, je to jízda, která vás nenechá vydechnout a drží vás v příjemné atmosféře při celém poslechu, a i při ležení v posteli máte chuť vyskočit z postele a pogovat.

Nejhorší hudební album týdne:
Ugly Kid Joe – Uglier Than the Used Ta Be - není to vyložené průser, ale deska ničím nepřekvapí a některé písně jsou vyložené nudné. Kapela nikdy neměla desku, která by chrlila jeden hit za druhým, ale na starších deskách byl vždycky nějaký vyloženě hit, nebo alespoň zajímavý nápad. Zde nenajdeme ani jedno.